Přinejmenším dvakrát denně procházím podchodem u metra Strašnická. Už víc než šest let. Míjím obchody, ráno často ještě a večer už zavřené – naproti nim jsem léta vídal jen zeď z porézního bílého kamene polepenou plakáty a počmáranou tagy, nemluvě o nefungujícím osvětlení, letitých pavučinách, opadávajícím zdivu… a výkalech.
Zajímalo mě, kdo za podchod zodpovídá a jak to, že to tam vypadá zhruba jako na předměstí Oděsy. Mětská část Praha 10 se o podchod nestará, protože ho má pouze svěřený do správy, dozvěděl jsem se. Tak kdo tedy? Prý o podchod pečuje TSK. Technická správa komunikací má značný problém s komunikací a jak se ukázalo, s technickou správou vlastně taky. Podchod sice denně kdosi zametá, jenže plakáty, tagy, graffiti, výkaly a další neřád nejenže zůstává léta na místě: on přibývá. TSK sice časem odpovědělo, že nechá opravit nefungující osvětlení a pak se dokonce uvolilo, že podchod nechá jednorázově umýt, ovšem tím to haslo.
Návrh, aby se plocha podchodu legalizovala pro graffiti a tím pádem se vyřešil nekonečný problém s tagy (od návštěvníků nedalekého skateparku), zůstal oslyšen, stejně jako návrh osadit svislé plochy podchodu snadno čistitelným obkladem a lépe ho osvětlit. Po letech takovéto „údržby“ a přehazování horkých brambor se už pomalu zdálo, že podchod takhle bídně bude vypadat až do skonání věků. Nevůle s ním koncepčně pracovat a udržovat ho (neboť to podle prý není možné) vedla k jeho pomyslné smrti, či spíše limbu.
Udělal jsem všechno, co jsem považoval za možné: jednal se všemi institucemi, které o podchodu rozhodují, spolupracoval s nimi na možných řešeních, nabídl svůj čas, energii a dobrou znalost místních poměrů. Nic naplat, pro ně podchod představoval neřešitelný problém a jako takový ho odmítli řešit. Mě jako neřešitelný stále nepřipadal: možná by stačilo podchod důkladně omýt, jednotlivé dílce obložení podchodu natřít různými barevnými odstíny, jimi tagy překrýt a podchod znovu přivést k životu.
Rychloposuv: sepsání projektu „Podchod v barvě“ včetně vizualizace – účast v soutěži Zásobník projektů – ocenění projektu – podchod byl umyt – dva měsíce si dopisuju s TSK, jejíž dobrozdání je nutné pro rozeběhnutí projektu – konečně ho mám a dávám se do díla.
Začínám v první půlce července 2014 s barvami, které mi doma zbyly po výmalbě kuchyně a pracovny. Za jeden večer jsem vylepil informační plakáty a namaloval několik prvních dílců obkladu. Za týden přišli malovat kamarádi, sousedi a známí… Od prvního okamžiku funguje to, co ve svých knihách popisuje dánský architekt a urbanista Jan Gehl: když někde nic není, nemáte důvod se tam zastavit. Naopak tam, kde se něco děje, se lidé zastavují a dávají do řeči. Přesně to se dělo při každé ze zhruba deseti otevřených dílen s barvami – lidé nás pozorovali při práci, oslovovali (ptali se třeba, čím si mají doma natřít skříň), dávali se do řeči mezi sebou (které barvy na zdi se jim líbí/nelíbí) a hlavně se přidávali: malé děti asi s největším nadšením, zhulení teenageři z nedaleké Gutovky s velkou euforií, dospělí někdy váhavě, jindy zase s radostí, že můžou něco takového udělat během několika minut cestou z práce. Kdo chtěl, dostal jednorázové rukavice, barvu podle svého gusta a váleček a mohl se dát do toho. Hic Strašnice, hic salta.
Zajímavý byl rozdíl mezi komentáři od místních a od cizinců – zatímco Češi (čím starší, tím více) nezřídka polohlasem utrousili cosi ve smyslu „on jim to hned zase někdo počmárá, že se s tím vůbec dělají“, případně předstírali, že nic nevidí a vlastně tam ani nejsou, cizinci většinou reagovali nadšeně, oslovovali nás, ptali se na tento i další naše projekty a vyprávěli o streetartu v jejich domovském městě.
Projekt už na samém začátku získal nadšeného podporovatele v osobě majitele pizzerie na kraji podchodu (původem nejspíš z Maghrebu) – nejenže sám opakovaně přiložil ruku k dílu, navíc nám nabídl, že u něj můžeme uložit krabici s barvami, válečky a rukavicemi pro případné zájemce o samostatnou výmalbu mimo organizované dílny (za dva měsíce, co tam byla, ji ovšem nikdo nevyužil) a hladové natěrače mnohokrát podaroval čerstvou pizzou. Živý zájem o to, co děláme, projevil také provozovatel večerky z opačného konce podchodu (původem z Vietnamu). Ostatní (čeští a ukrajinští) provozovatelé obchodů v pasáži pražádný zájem ani podporu neprojevili. Česká lhostejnost má ovšem i svá pozitiva – nikdo na nás například nevolal policii (ředitelství Městské policie na Praze 10 beztak o akci vědělo a informovalo své pochůzkáře, aby nás nechali na pokoji).
Natřená pole pochopitelně brzo přitáhla místní writery a takywritery:
A začal čilý dialog v barvě. My to natřeme, vy to počmáráte, my vám to přetřeme. Poměrně velkou odezvu u kolemjdoucích měly taky moje nálepky strefující se do autorů tagů – hodně z nich je chválilo a ptalo se dokonce, kde se dají koupit:
Dojemná byla snaha autorů tagů nálepky seškrábat, což popravdě moc nešlo… několik potrefených hus kejhalo dosti hlasitě. Po nějaké době jsem začal s writery komunikovat způsobem, kterému rozumějí, tzn. tag prostě a jednoduše přeškrtnout silným fixem. Fungovalo to spolehlivě.
Definitivní konec tagům v podchodu udělalo jedno sobotní odpoledne na konci srpna, kdy jsme všechny do jednoho přemalovali (a konečně také začátek školního roku). Teď na konci září je podchod v nejlepším stavu, v jakém za posledních několik let byl.
Po celou dobu trvání projektu (červenec – září 2014) jsem jako jeho autor usiloval o dodržení několika prostých, nicméně pro mě důležitých zásad: veškeré informace o projektu musejí být srozumitelné a dostupné přímo na místě, kde projekt probíhá (na všech koncích podchodu vylepené plakáty se srozumitelným popisem projektu, vizualizací úprav a kontakty, stejně jako konkrétní termín další veřejné dílny), práh pro účast na projektu musí být co nejnižší (veškeré potřebné nářadí a ochranné pomůcky jsou k dispozici na místě) a za každých okolností je třeba zachovat bezpečnost práce (ochranné pomůcky k dispozici a netoxické barvy, aby byla práce s nimi bezpečná i pro děti).
Uvědomil jsem si, jak důležité je zachovat si nadhled a bez dalšího přijmout dialog mezi fixem a válečkem – a trpělivě a systematicky pokračovat v díle.
Jsem přesvědčený, že i díky důslednému zachování těchto zásad projekt dokázal původně nevábnému podchodu vrátit život. Důležitá je pro mě osobně možnost něco ve svém okolí něco změnit k lepšímu, i když se jedná o drobnost – a ještě důležitější je možnost k této změně, ať už jako aktéry či jako diváky, přizvat další.
Celou fotoreportáž z projektu najdete zde.